Jiná liga

  • 5
  • únor
image
Hladí mě Zimní vítr. Chladí tváře, ještě vyhřáté z domova. Sice nejsem pohybově nadaná, ale to mi nezabrání se z pohybu radovat a bruslit na ledě čerstvě otevřeného stadionu.  S mým těžištěm to není jako dřív, nicméně stále ještě  dokážu odvrátit pád (motivací je představa naražené kostrče). Projíždím a bavím se pomyslným komentářem nervně rozmazlujících rodičů a jejich výuky bruslení.

 Křříííssss – za mnou sviští dominantní predátor, buď se mi vyhne, nebo je se mnou amen. Čekám nejhorší, ale v pase mě obejmou ležérní paže člověka, který ve volném čase nesledoval filmy pro pamětníky. Hlava jde do záklonu a nacházím oporu na kožené bundě v zajímavé cenové kategorii, jinde položené, než moje šustka. Tep dravce a jeho dynamika vlévají do žil krev neznámé skupiny.   Nejedeme na bruslích, my letíme v čase. Kolem jsou jen šmouhy mizejícího okolí. Už pro mě nemá význam, chci jen zastavit čas.

A pak to končí, rychlost je standardní, průvodce se otáčí. Zážeh odjíždějících kanad předbíhá mou schopnost ohlédnout se. K ničemu by to stejně nebylo, Silnější je mít možnost vlastních představ. Pokračuji v ploužení, ale už to nejsem já. Mám jiný pohled na svět, na čas, který mi zbývá i na své plány. Původně rušivá hudba z amplionu už mi nepřipadá agresívně pulsující, její rytmus přijímám.